Foto: © 2000 Vladimír Pelikán
|
|
PŘÍJEM ŽIVIN emerzními (nad vodou rostoucími) a suchozemskými rostlinami
|
|
První znalosti tohoto procesu máme již ze základní školy. Kořenovým systémem rostliny
přijímají převažující množství ve vodě rozpuštěných minerálních živin (i malá množství
některých organických sloučenin) a vody. Kořeny slouží také k uchycení v půdě, bahně,
na skále, existují i výjimky (parazitující rostliny apod.) Kořenový systém je schopen
v kontaktu se substrátem chemicky ovlivňovat své okolí a zlepšit tím dostupnost živin,
případně se chránit před konkurujícími druhy (alelopatie). Listy, ve kterých probíhá
základní proces přeměny anorganických látek na organické (fotosyntéza), přijímají svým
povrchem (při asimilaci - za světla) především oxid uhličitý - CO2
(ale může to být v omezené míře i voda, kyslík a některé další látky), vylučují kyslík
a vodní páry.
V detailním pohledu slouží k výměně plynů (respiraci) průduchy umístěné na povrchu
rostlin. Funkce průduchů a tím i výměna plynných látek (CO2,
O2) je silně závislá na dostatečném přísunu vody z kořenového
systému rostliny, resp. vlhkosti v blízkém okolí rostliny. V případě, že rostlina trpí
nedostatkem vody, nemůže probíhat výměna plynů (průduchy se uzavírají), fotosyntéza se
zastavuje a rostlina strádá. Nemůže také probíhat ochlazování přehřátých rostlin odpařováním
vody. Důležitou roli zde hraje difuze
(pohyb molekul), při které se molekuly (např. plynů) pohybují z míst s vysokou koncentrací
do míst s koncentrací nízkou. Tento proces zajišťuje dostatečný přísun zejména
CO2 - nejzákladnější živiny všech rostlin. Rychlost difuze plynů
je dostatečně vysoká, aby povrch na vzduchu rostoucích rostlin (listů) byl i při vysoké
intenzitě fotosyntézy dobře zásoben CO2 . Téměř vždy je zásobování
rostliny podpořeno dodatečným prouděním (konvekcí) vyvolaným např. větrem nebo tepelným
prouděním v blízkém okolí sluncem silně ozářené rostliny.
|
PŘÍJEM ŽIVIN submerzními (ponořenými-pod hladinou vody rostoucími) rostlinami |
|
Probíhá odlišně od emerzních rostlin. Je zde zcela potlačena potřeba zásobování
rostliny vodou přijatou kořenovým systémem. Rostlina je ponořena ve vodě, neztrácí
ji tedy odpařováním povrchem listů. Příjem živin a vylučování metabolických produktů probíhá
celým povrchem těla, hlavní roli zde hraje osmóza, difuze a selektivně propustné membrány,
kterými rostlina získává z vodního roztoku živiny "výběrově".
Kořeny tvoří především systém k uchycení rostliny do substrátu dna vodní nádrže, toku,
u mnoha typicky submerzních rostlin je tvorba kořenů zcela potlačena nebo má pro rostlinu jen
druhořadý význam. V přírodě se vyvinula celá řada přizpůsobení (adaptací) podle typu
rostlin a podmínek, ve kterých dlouhodobě probíhal jejich vývoj. Mnoho druhů rostlin je
"obojživelných", tzn. jsou schopny vytvářet jak suchozemskou formu (emerzní listy),
tak i vodní ponořené listy (submerzní). Zde však platí, že rostlina vypěstovaná jako
ponořená při rychlém přenesení na sucho uhyne (uschne), stejně jako rostlině
vypěstované na suchu po zasazení do vody nejprve uhnijí emerzní listy neschopné se přizpůsobit
odlišnému způsobu příjmu živin ve vodě. Současně se však rostlina pokouší vytvořit (má-li
tuto vlastnost zakódovanou v genech) ponořené listy schopné pokračovat v růstu pod vodní
hladinou. Rostliny, které tuto vlastnost od přírody nemají, nejsou schopny trvalého růstu
ve vodě (akvária) a je zbytečné se o jejich "přizpůsobení" pokoušet. (Tvrzení
některých obchodníků o několikadenním či dokonce několikahodinovém "úspěšném"
přizpůsobení na suchu vypěstovaných rostlin ponořením do vody před prodejem je zjevná lež,
jejímž cílem je oklamat zákazníka a samozřejmě získat jeho peníze.)
Výrazná odlišnost je v uspořádání povrchu listů submerzních rostlin. Listům zcela
chybí funkční průduchy typické pro listy emerzní, poněvadž výměna plynů s okolním prostředím
probíhá difuzí ve vodním roztoku. Výměna plynů i příjem všech živin rozpuštěných ve vodě probíhá
celým povrchem rostliny, ta potom ani v příjmu živin není závislá na kořenovém systému.
To však neznamená, že rostliny se schopností kořenový systém vytvořit nevyužijí příležitosti
odčerpávání živin ze substrátu dna (např. ve stojatých vodách s živinami bohatými sedimenty
- usazeninami), jsou-li pro ně snadněji dostupné, než živiny rozpuštěné ve sloupci vody.
I rostlina (podobně jako člověk) se snaží (v mezích svých fyziologických
a morfologických vlastností) chovat "ekonomicky".
Jako příklad může posloužit fotografie kořenového systému
bohatě olistěné rostliny (listy 30 až 40 cm) Echinodorus uruguayensis
vypěstované v akváriu s rybami bez písečného dna, bez umělého přihnojování
CO2 ani jinými minerálními hnojivy. Malé rostliny byly zasazeny do
plastového kelímku s hrubým pískem, který po prokořenění tvořil především "zátěž"
u dna, aby rostlina nevyplavala na hladinu. Kořeny postupem času kopírovaly tvar kelímku
a spolu s kamínky se "nalisovaly" do tvaru krychle. Po oddělení plastového obalu
zůstává kořenový bal téměř kompaktní. Je zjevný (na první pohled viditelný) nepoměr mezi
velikostí rostliny a kořenového systému. Rostlina byla zcela odkázána na příjem živin
z vody povrchem listů. Jestliže bychom stejnou rostlinu zasadili do dna pokrytého pískem
s obsahem rozkládajícího se detritu, vytvořila by velmi bohatý kořenový systém (typický pro
rostliny tohoto rodu). Je také velmi pravděpodobné, že za stejné období by vykázala mnohem
vyšší přírůstky.
Difuze látek rozpuštěných ve vodě je odlišná od difuze ve vzduchu především
mnohem nižší difuzní rychlostí. Difuzní rychlost v kapalinách je zhruba o čtyři řády
(tedy 10 000 x) nižší, než ve vzduchu (viz Plyny ve
vodě). Ve vodním prostředí se stojatou vodou může být rychlost difuze
(a odvozeně rychlost přísunu živin do částí rostlin s probíhající fotosyntézou) omezujícím
(limitujícím) faktorem růstu rostlin. V nejbližším okolí submerzních listů se vytváří
tzv. přechodová vrstva, kterou musí molekuly rozpuštěných živin projít, aby byly pro
rostlinu dostupné a využitelné při fotosyntéze. Omezená difuzní rychlost se projevuje jako
"odpor" kladený příjmu živin z okolí. Efektivní (účinná) tloušťka přechodové vrstvy
je závislá na rychlosti proudění okolní vody a "drsnosti" či členitosti povrchu rostlin.
Při vyšší rychlosti proudění je přechodová vrstva tenká, proudění vody v nejbližším okolí
listů rostlin tedy podporuje jejich schopnost přijímat živiny ve vodě rozpuštěné.
Ve stojaté vodě (bez přítomnosti pohybu vody - konvekce) se vytváří v blízkém okolí
povrchu listů vrstva s hromadícími se produkty rostlinného metabolismu, zatímco úbytek oxidu
uhličitého v této vrstvě omezuje intenzitu fotosyntézy - stává se jejím tzv. limitujícím
faktorem. Tloušťka přechodové vrstvy (do 0,1 mm) omezuje nejen příjem živin, ale také
vylučování kyslíku (viz známé kyslíkové bublinky, kdy je kyslík z přesyceného roztoku
v nejbližším okolí povrchu rostlin vylučován v plynné formě - pokud se ovšem nejedná o kyslík
unikající z mechanicky poškozeného vzdušného systému listu). Omezeno je také vylučování
ostatních látek rostlinou, včetně produktů rozkladu.
Přechodová vrstva (plynná) vzniká analogicky i u emerzních rostlin s listy nad
hladinou, avšak její vliv je vzhledem k vysoké difuzní rychlosti plynů malý. Zásobování
CO2 je navíc podporováno všudypřítomným pohybem vzduchu.
|
|
Základním stavebním prvkem všech živých organismů na Zemi je uhlík. Vodní rostliny
se submerzními listy jej mohou získat vázaný jako ve vodě volně rozpuštěný plyn
CO2 , resp. z (velmi slabé) kyseliny uhličité
H2CO3 z vodního roztoku.
Teprve při jejich akutním nedostatku (stav nouze) jej vodní rostliny dokáží
"oddělit" z rozpustných hydrogenuhličitanů (hydrouhličitanů, kyselých uhličitanů)
vápníku, v nepatrném podílu i hořčíku. Vedlejším produktem procesu, který je také nazýván
biogenní odvápnění vody, je vysrážení nerozpustného
uhličitanu vápenatého CaCO3 na listové ploše (byl-li ovšem ve vodě
rozpuštěn). Drsný bělavý povlak vzniká především na částech listů s nejvyšší intenzitou
dopadajícího světelného záření a tím i intenzitou fotosyntézy. Je lhostejné, zda se jedná
o svrchní či spodní část listové plochy, vždy je to plocha nejvíce ozářená světlem.
(V česky psaných "akvaristických" textech lze najít i tvrzení, že se uhličitany
vysrážejí na spodní straně listu - viz Rataj ml. v AT č. 5-2000, str.28.) U některých rostlin
(Echinodorus) je vrstva uhličitanů pevně přilnutá k povrchu, u jiných
(Potamogeton) ji lze částečně od povrchu
listů oddělit. Tento jev je vždy neomylným indikátorem nedostatku volného
CO2 ve vodě v době intenzivní asimilace (fotosyntézy) rostlin.
Viz koloběh uhlíku.
V přírodních jezerech také dochází k biogennímu odvápnění vody zejména mikroskopickými řasami.
V letním prudkém ozáření dochází k vyčerpání volného CO2
z vody během dne, vysrážený uhličitan vápenatý přechází při sezonním masovém úhynu řas do
usazenin (sedimentů) na dně nádrže.
|
Jak zajistit dostatečný přísun oxidu uhličitého - CO2 ?
|
|
Existují dvě hlavní cesty vedoucí
k zajištění dostatečného množství oxidu uhličitého v akváriu. Tou první je...
|
Přirozené hnojení rostlin
|
|
Vychází ze skutečnosti, že zdrojem CO2 jsou prakticky všechny
heterotrofní (organickou hmotou se živící) organismy, tedy všichni živočichové
vysazení do akvária a všechny mikroorganismy rozkládající jejich exkrety a zbytky potravy.
Jejich množství a četnost krmení by měly být přiměřené intenzitě růstu i hustotě osázení
rostlin. Vzhledem k nedostupnosti (pro řadové akvaristy) spolehlivé metody k měření volného
CO2 (rozpuštěného ve vodě) je nutno postupovat "zkusmo",
zkušenějším akvaristům odhad správného množství ryb obvykle nečiní potíže (chovatelé mají spíše
tendenci přípustné množství ryb v akváriu překračovat).
Metoda vychází z přírodních principů koloběhu látek ve vodním prostředí. Kromě
levného vytvoření dostatku CO2 má výhodu i v bohatém zásobení
rostlin všemi ostatními makrobiogenními živinami včetně mikrobiogenních.
Naopak po určitém čase bez čištění akvária a částečné výměny vody hrozí jeho
"přehnojení". To se může projevit podobně jako v přírodních eutrofizovaných vodách
(eutrofní - na živiny bohaté, oligotrofní - chudé) - rozvojem mikroskopických řas ve
vodě (pokud je akvárium intenzivně osvětleno). Z fyziologie rostlin je známo, že živiny
(přijímané rostlinami) po dosažení určité mezní hranice koncentrace ve vodě začínají
jejich růst omezovat a působí jako látky toxické. Jsou samozřejmě toxické i pro ryby
(jejich citlivost je různá). Odhad, kdy už je nutné akvárium (po založení) začít pravidelně
čistit a v jaké míře, je jednou z nejdůležitějších schopností akvaristy v oboru okrasných
rostlinových akvárií.
Pro čistě pěstitelské účely by bylo možné využít i přidávání malých množství
sacharidů do vody s rostoucími submerzními rostlinami (např. dostupný a levný škrob).
Jeho mikrobiální rozklad (nutno zajistit dostatečný přístup vzduchu, aby bylo udrženo aerobní
prostředí) pak produkuje dostatek volného CO2 potřebného
pro dobrý růst rostlin. Výhodou je také skutečnost, že sacharidy nezatěžují vodu nadbytkem
odpadního fosforu, dusíku a dalších prvků, které jsou obsaženy v krmivech ryb. Nevýhodou
pak zůstává zákal vody způsobený množením bakterií a prvoků. Jedná se o metodu jednoduchou,
známou, ale málo propagovanou a používanou. Jistě by stála za testování v akvarijních
podmínkách se zaměřením na optimalizaci dávkování.
Využívání přírodních pochodů při rozkladu detritu přináší výhody i v zásobování
rostlin stopovými (mikrobiogenními) prvky. Rostliny je dokáží přijímat ve formě
organických sloučenin vznikajících při rozkladných procesech, takže zcela odpadá starost
s jejich sledováním a doplňováním do vody akvária, stejně jako je tomu u makrobiogenních
živin. Jediným úskalím je potřeba určité praxe (chybějící zejména začínajícím akvaristům),
aby koncentrace živin - "odpadních produktů" dosáhla dostatečné (resp. optimální)
úrovně. Úroveň koncentrace může při zanedbání čištění akvária (odkalování s pravidelnou
částečnou výměnou vody) dosáhnout toxické hladiny jak pro ryby, tak i pro rostliny, jejichž
růst se zpomalí, někdy až zastaví.
|
Umělé přihnojování rostlin |
|
Druhý postup (propracovaný v zahraničí - předpokladem je dobré technické zázemí)
- a také dosti drahý - je dosycování vody v akváriu (má smysl jen v hustě osázeném
akváriu s intenzívně rostoucími rostlinami) plynným CO2 .
Kromě jeho primitivní výroby pomocí zkvašování sacharidů (anaerobní proces !) - návodem
je kvasný proces používaný při výrobě alkoholických nápojů - lze použít průmyslově vyráběný
CO2 dodávaný v tlakových přenosných zásobnících. Problémem
je dosti vysoká cena a obtížná dostupnost všech komponentů na našem trhu. Důkazem, že
metoda je zajímavá i pro některé české nadšence, může být jejich aktivita a vynalézavost
prezentovaná na diskusních stránkách,
případně na specializovaných osobních www stránkách. V akváriích bez ryb je však
třeba postupem času přihnojovat minerálními hnojivy s obsahem makrobiogenních i mikrobiogenních
živin. Hnojiva mohou být přidávána do dna (v tekutém i pomalurozpustném pevném stavu)
nebo do vody v přiměřených dávkách. Pro běžného uživatele je však obtížné zjistit, která
složka výživy rostlinám chybí (nebo naopak silně přebývá) bez detailního rozboru vody. Není mi
známo, že by na našem trhu byl běžně (za rozumné ceny) dostupný systém pro hnojení vodních
rostlin včetně kvalitně zpracované metodiky vhodné pro laiky bez laboratorních testů
a podrobných znalostí problematiky. Lze však očekávat, že se v blízké budoucnosti nabídka
firem zlepší. Přesto považuji pro laiky za vhodnější spoléhat (alespoň v začátcích) na
"klasickou" metodu hnojení "rybami", na experimenty s dodatečným
přihnojováním (pokud vůbec bude třeba) přejít až po zvládnutí základní teorie i akvaristické
praxe. Podle mých zkušeností je většina chyb "mladých akvaristů" v nepochopení
základních přírodních principů a hrubých chybách plynoucích z jejich neznalosti.
Rady tohoto typu se však v různých reklamních letácích nevyskytují.
Podrobnější informace o metodách rozpouštění a umělé dodávky CO2
do akvária najdete v textu Oxid uhličitý - CO2... včetně popisu
nebezpečí, která tento postup může přinést.
|
POHYB VODY a význam přechodové (mezní) vrstvy v nebližším okolí rostlin
|
|
Jak jsem se již zmínil dříve, tloušťka tzv. přechodové vrstvy v nejtěsnější blízkosti
povrchu rostlinného těla hraje rozhodující úlohu ve schopnosti rostlin odčerpávat živiny
z vody, a to všech rozpuštěných živin, nejenom CO2.
Můžeme vycházet z představy, že i v proudící vodě je na povrchu rostliny malá vrstva vody,
která je zcela nepohyblivá. Tato vrstva vody je nazývána mezní.
Čím více se vzdalujeme od povrchu rostliny kolmým směrem, tím více jsou molekuly vody a živiny
v roztoku obsažené unášeny prouděním a dochází k jejich rychlé výměně. V proudící vodě má
difuze (tepelný pohyb molekul) v přenosu živin zcela zanedbatelnou roli (rychlost
pohybu molekul prouděním - konvekcí je o mnoho řádů vyšší, než difuzní rychlost).
V nejtěsnějším okolí rostliny (tloušťka vrstvy řádově v setinách milimetru do zhruba
jedné desetiny mm), kde je konvekční pohyb vody téměř nulový (proudění vody téměř zastaveno),
má zcela převažující podíl na zásobování rostlin živinami difuzní pohyb molekul.
V této mezní - nepohyblivé vrstvičce vody jako celku již ovlivňuje rychlost difuze
pouze teplota a rozdíl koncentrací živin na povrchu listu a v proudící vodě na okraji mezní
vrstvy. Tloušťka této vrstvy je však silně závislá na rychlosti proudění vody v rostlinném
porostu, také na členitosti mikroskopického povrchu rostliny a celkové velikosti a tvaru listů
rostliny.
Ze znalosti uvedeného mechanismu přenosu živin z vodního prostředí do těla rostlin
je možno odvodit některá základní pravidla, pomocí nichž můžeme ovlivnit příjem živin
především v době intenzívní asimilace (fotosyntézy) rostlin v akváriu.
|
Optimalizace příjmu živin prouděním vody v akváriu |
|
Především je to proudění vody v akváriu, které umožňuje vyšší příjem živin rostlinami
při intenzívním osvětlení. Nemělo by samozřejmě přesáhnout rozumnou mez, kdy rostliny jsou
již zcela zmítány turbulencí vody a nejsou schopny zaujmout optimální postavení vůči světelnému
záření. Podotýkám, že toto proudění má význam pro rostliny především při intenzivním
osvětlení. V nočních hodinách (světlo vypnuto) však může mít význam i při vytápění nádrže
kvůli zajištění rovnoměrné teploty v celém objemu akvária. Pohyb vody na hladině (nebo také
vzduchování) v nočních hodinách zajišťuje dostatečný přísun kyslíku pro živočichy v akváriu.
Tvrzení obsažená v některých (obchodně zaměřených) textech, že proudění či
provzdušňování vody či dokonce kyslík škodí akvarijním (vodním) rostlinám, považuji za naprosto
nepodložená. (Je o nich psáno v jiných částech těchto stránek).
|
Zvýšená koncentrace oxidu uhličitého ve vodě |
|
Zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého je možno zčásti "nahradit" proudění
vody a zvýšit tak rychlost dodávky CO2 rostlinám. Ne však
zcela vyloučit - na to je vliv vyšší koncentrace CO2
(i mnohonásobně vyšší) nedostačující. Dodávka je blokována nízkou rychlostí přenosu živin
difuzí na větší, než mikroskopické vzdálenosti. Naopak je možno říci, že vyšší rychlostí
proudění vody můžeme částečně kompenzovat nižší koncentraci živin, zejména
CO2 ve vodě. Přírodní biotopy většiny rostlin, které jsou pěstovány
v akváriích, jsou na živiny velmi chudé, rostliny jsou těmto podmínkám přizpůsobené. Zvláště
zajímavým příkladem jsou kalatky Aponogeton madagascariensis, jimž na rozvinutých listech
(jako přizpůsobení na živiny chudým tekoucím vodám při nadbytku slunečního záření)
"zbyla" pouze mřížkovitá žilnatina.
Důležité je také připomenout zájemcům o dodatečné přidávání
CO2 do vody akvária, že nemá žádný smysl přihnojovat touto
živinou v době, kdy je osvětlení nad akváriem vypnuto a asimilace (fotosyntéza) neprobíhá.
Přesycování vody v akváriu naopak může v nočních hodinách ryby zadusit (nedostatek kyslíku)
a současně otrávit (nadbytkem oxidu uhličitého). Pokud je používána automatika pro přidávání
plynu, měla by být jeho dodávka přerušena nejpozději při vypnutí osvětlení, raději však o hodinu
či dvě dříve.
|
|
Železo je důležitým stopovým prvkem ovlivňujícím růst rostlin. V akváriu dobře zásobeném
rozkládajícím se detritem s jeho nedostatkem obvykle nebývají problémy. Vyrábí se řada
komerčních přípravků, které mají v návodu zdůrazněnu důležitost pravidelného přidávání chelátů
železa do akvária.
Domnívám se, že špatný růst a žloutnutí listů ponořených vodních (akvarijních) rostlin
není přímým důsledkem nedostatku železa, ale celkově špatných růstových podmínek (počínaje
nízkým přísunem základních živin). Ve starší akvaristické literatuře se můžeme dočíst, že bylo
dosaženo pěstitelského úspěchu (?) přidáváním kousků železa do akvária či hřebíků do písku apod.
Jiní autoři zase (oprávněně) upozorňují na nedostupnost trojmocného (-vazného)
Fe3+ pro rostliny a v kyslíkem zásobené vodě snadno oxidující
(rostlinám ale dostupnou) formu Fe2+, která je "stabilnější"
ve vazbě na cheláty. Považují přidávání hřebíků či jiných částí ze železa do akvária za
neúčinné.
Z pohledu anorganické chemie je taková úvaha možná správná. V přírodních vodách se však
rozpuštěné železo Fe vyskytuje vázané převážně v přírodních organických chelátech (např.
fulvokyselinách) vytvářených ve složitých biochemických reakcích, probíhajících i v písku
akvária dostatečně obohaceném detritem. Z tohoto pohledu pak přidávání kousků železa či
hřebíků do dna může být účinné. Sám jsem však tuto metodu nikdy nezkoušel.
O schopnosti určitých druhů bakterií (bio)chemicky narušovat až do havarijního stavu
ocelové potrubí či jiná díla z oceli zakopaná do země ("bakteriální koroze") byla
zpracována a publikována řada vědeckých prací. Rostliny navíc také dokáží svým kořenovým
systémem vylučovat do blízkého okolí organické látky (např. cheláty kyseliny citronové),
které jsou schopny vázat ionty železa do formy rostlinám snadno dostupné. Zde také může být
jedna z možných příčin, proč "půdní filtry" (bezmyšlenkovitě použité v rostlinovém
akváriu) při rychlejším průtoku vody substrátem záporně ovlivňují růst vodních (kořenujících)
rostlin.
Kdysi jsem experimentoval s roztokem chelatonu doplněným
FeSO4 , jehož přidávání do akvária se žloutnoucími rostlinami
skutečně vedlo k rychlému návratu zelené barvy do listů rostlin. (Je možné, že by stačil
i samotný FeSO4) Rostliny však stejně po dlouhé stagnaci nakonec
uhynuly. Příčina špatného růstu tehdy byla v nedostatku základních živin (v akváriu bez ryb).
Rostliny sice po dodávce chelátové formy železa změnily barvu, byl to však jediný efekt, který
se dostavil (ikdyž překvapivě rychle).
Problematika dostatečného přísunu jednotlivých mikro-živin (stopových prvků) je zajímavá
a jistě nám budoucnost přinese řadu nových poznatků. Experimentování s dodávkou železa
(v rozumné míře) našemu akváriu pravděpodobně nemůže bezprostředně uškodit. Autorka knihy
[1] ale zjistila
ve spolupráci s akvaristy, že nadměrné přidávání preparátů obsahujících železo vede
ve velkém množství případů ke zvýšenému výskytu tzv. černé štětičkové řasy (!).
Pouhé přerušení dodávek železnatých hnojiv do akvárií způsobilo (po poklesu jeho koncentrace
ve vodě) zastavení růstu této obávané ruduchy a postupně i její vymizení z akvárií.
I toto je zřejmě důsledek různých reklamních kampaní a módních přístupů vedoucích ke zbytečnému
používání různých preparátů, jež mají (alespoň podle tvrzení výrobce) podpořit růst akvarijních
rostlin...
|
Vliv obsahu vápenatých solí |
|
Považuji za pravděpodobné, že zejména vysoké koncentrace vápenatých solí v našich
vodovodních vodách (což je z hlediska kvality pitné vody vlastnost žádaná) mají
nežádoucí vliv na růst tropických druhů rostlin, v jejichž životním prostředí se vápník
vyskytuje v malých množstvích. Považuji proto za důležité věnovat této otázce pozornost
a zajistit si zdroj (uměle vyrobené nebo i přírodní) vody s nízkým obsahem solí
(např. dešťová voda, příp. směs s vodovodní). Řada rostlinných druhů vyšší obsah vápenatých
iontů snáší dobře a i zde je možno hledat příčinu, proč některé druhy rostou a jiné ne.
Analogií u suchozemských rostlin jsou tzv. "vápnostřezné" rostliny
(opak od "vápnomilných").
|
|
Intenzita fotosyntézy u rostlin je nepochybně podporována vysokou úrovní osvětlení
při současně zvýšené dodávce živin, v první řadě CO2.
Musím však položit i poněkud "kacířskou" otázku:
Je nutné plýtvat energií a prostředky na provoz akvária jen proto,
abychom dosáhli horní fyziologické meze intenzity růstu rostlin v akváriu?
Dokázal bych pochopit, kdyby podobné aktivity sledovali profesionální pěstitelé s cílem
optimalizovat ekonomické efekty svých pěstíren. Ti však, s ohledem na vysoké náklady těchto
metod, raději pěstují emerzní rostliny. Proč tedy v akváriu vynakládat prostředky na velmi
rychlý růst ("bujení"), když potom rostliny skončí v odpadkovém koši? Nebylo by
vhodnější věnovat se pěstování vzácnějších druhů, které jsou pro akvária velmi atraktivní
a přitom nedostupné na trhu ? Jaká je vlastně motivace "hnát" růst až na nejvyšší
možnou hranici za cenu nemalých finančních nákladů i času potřebného k pravidelné údržbě?
Žeby pocit "vítězství" a ovládnutí přírodních zákonů? Je to módní vlna? Podlehli
akvaristé lákavé reklamě? Je to rozmar pro majetnější zájemce?
|
|
Jediným důvodem, proč na této stránce nepopisuji podrobné technické detaily sycení
CO2 je skutečnost, že jsem (vycházím z vlastních
dlouhodobých zkušeností) zatím problém s nedostatkem CO2
v akváriích obvykle neměl - vždy jsem dokázal vytvořit jeho dostatečný přísun přirozenou
cestou. Navíc nejsem zastáncem provozování různých technických "monster",
jejichž používání má snad oprávnění ve velkopěstírenských (a chovatelských) provozech
schopných si zajistit také přesná měření, bez kterých jsou výsledky často spíše dílem náhody.
V žádném případě však nechci tvrdit, že dosycování vody plynným
CO2 nemůže mít kladný vliv na růst rostlin v akváriu,
pokud je nízký obsah tohoto plynu skutečným limitujícím (omezujícím) faktorem jejich růstu.
I z provedených a publikovaných vědeckých pokusů vyplývá, že intenzitu fotosyntézy
rostlin je možno zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého (do jisté míry) zvýšit. Je však třeba brát
v úvahu, že pro vědce je samozřejmostí dodržení dalších podmínek optimalizujících růst rostlin,
o nichž laická akvaristická veřejnost (obchodníky nevyjímaje) mnohdy nemá ani tušení.
Smysl má především u velmi hustě osázených, intenzívně osvětlených (a v optimálních
podmínkách se nacházejících) nádržích specialistů zaměřených na tzv. "holandská
akvária" (fandové Takashi Amana mi snad odpustí...). Ti jsou však v českých zemích
(i na Slovensku) "na vymření". Někdy mám spíš dojem, že sycení akvárií oxidem
uhličitým se stává novým "obchodnickým zaklínadlem" ve snaze odpoutat pozornost
zákazníků od skutečnosti, že mnohé v obchodech nabízené rostliny se do akvarijních podmínek
vůbec nehodí. Totéž platí o některých nabízených "hnojivech" a různých
"podpůrných" prostředcích.
Nerad bych tímto konstatováním poškodil ty akvaristy (případně i firmy), jejichž cíle
jsou poctivé a směřují k rozšiřování možností pěstovat akvarijní rostliny v bytových
akváriích. Předpokládám, že v budoucích letech se dostanu i k prověřování a testování
těchto metod a výrobků, zda jejich přínos skutečně odpovídá reklamním sloganům jejich výrobců.
Zde však (jakož i na jiných místech) musím opakovaně uvést, že kvalitní testování a srovnávání
je velmi náročné jak na znalosti principů a metod, tak i na vybavení prostor, ve kterých jsou
testy prováděny. Je totiž velmi obtížné vyloučit všechny faktory, které mohou (skrytě)
ovlivňovat růst rostlin. Reprodukovatelnost výsledků pak bývá spíše problematická.
Jisté je - a důkazem jsou například dokonalé výsledky výpěstků z tkáňových kultur
"in vitro" i u rostlin, jakými jsou např. kalatky (Aponogeton) pocházející
z Madagaskaru (A. madagascariensis, A. ulvaceus, A. boivinianus a další) - že i metody
umělého přihnojování mají u nás budoucnost, pokud jejich aplikace bude založená na vědecky
propracovaných metodách a ne na způsobech hraničících s šarlatánstvím, o jehož příkladech
jsem se už na těchto stránkách zmínil.
Odvrácenou stranou problému (zvláště pro začínající akvaristy) je obtížná
dostupnost druhů, které velkopěstírny nenabízejí (nedají se pěstovat na suchu), zato jsou
velmi dobře přizpůsobené podmínkám růstu ve vodě, které odpovídají poměrům v našich akváriích.
Tyto druhy se spokojí s běžnou úrovní obsahu CO2 ve vodě,
přihnojování by mělo smysl jen v intenzívně rostoucích vodních kulturách. Neznám provoz,
ve kterém by se majitelé seriózně zabývali pěstováním (akvarijních) rostlin ve vodě v rozsahu,
který by zavedení takové technologie "uživil". Tím spíše mne udivuje, že někteří
majitelé pěstíren, kde rostliny ve vodě (ponořené - submerzní) pěstovány nejsou
(někdy jen přechovávány z asijských dodávek) sebevědomě vystupují jako "znalci"
akvaristiky, s doporučeními, nad nimiž často zůstává rozum stát.
Domnívám se, že propagováním zvýšených dávek CO2
pro akvária je obcházen základní nedostatek v nabízené sortimentní skladbě akvarijních
rostlin, který by však měl být řešen jako první. Prodej druhů, které nejsou typicky
submerzní, které navíc obtížně snášejí vysoký obsah solí (zvláště vápenatých) obsažených
v našich vodovodních vodách, je slepou uličkou rostlinářské akvaristiky, přestože
producentům i obchodníkům opakovaný prodej těchto rostlin přináší značný profit.
Pro laika věci neznalého se jedná o předem (zištnými motivacemi) naprogramovanou cestu
k neúspěchu.
Vladimír Pelikán
|