VÝŽIVA
akvarijních rostlin

 
VÍTEJTE   NA   STRÁNKÁCH
VĚNOVANÝCH   AKVARIJNÍM   ROSTLINÁM

Vladimír Pelikán
© 2000 - 2002

 

Poslední aktualizace: 05-2002
 

AKVÁRIUM  -  Vladimír Pelikán  -  AKVÁRIUM

   Úvodem považuji za důležité poukázat na zásadní odlišnosti v přijímání živin nad vodou rostoucími (emerzními) a vodními ponořenými (submerzními) rostlinami. Hlavním důvodem, proč na tuto skutečnost opakovaně upozorňuji, je prodej na suchu vypěstovaných rostlin jako akvarijních. Některé druhy z těchto rostlin jsou schopny postupem času (v přiměřených podmínkách) vytvořit ponořený typ listů, odlišný svou stavbou i funkcí značně od listů emerzních, které trvalým ponořením do vody odsoudíme k více či méně rychlému odumření. Mnoho druhů takto prodávaných nikdy ponořené listy nevytváří a spíše než mezi vodní druhy patří k vlhkomilným či bahenním (schopnost vytvářet submerzní listy je rostlině geneticky předurčena mnoho milionů let trvajícím evolučním vývojem). Jako "akvarijní" se prodávají i takové druhy, které můžete rovnou zasadit do květináče za okno. (viz "Akvarijní rostliny, emerzní kytky a obchodní etika - druhy nevhodné pro pěstování ve vodě...")
   Na fotografii pořízené ve sklenících brněnské botanické zahrady (MU) je známá rostlina
rodu Selaginella (vraneček) často nabízená i v akvaristických prodejnách jako "akvarijní"...
Typická představitelka rostlin zcela nevhodných do akvárií a vody.

TATO ROSTLINA NENÍ SCHOPNA
PŘIZPŮSOBENÍ K RŮSTU VE VODĚ...

Foto: © 2000 Vladimír Pelikán

PŘÍJEM ŽIVIN
emerzními (nad vodou rostoucími) a suchozemskými rostlinami

 
   První znalosti tohoto procesu máme již ze základní školy. Kořenovým systémem rostliny přijímají převažující množství ve vodě rozpuštěných minerálních živin (i malá množství některých organických sloučenin) a vody. Kořeny slouží také k uchycení v půdě, bahně, na skále, existují i výjimky (parazitující rostliny apod.) Kořenový systém je schopen v kontaktu se substrátem chemicky ovlivňovat své okolí a zlepšit tím dostupnost živin, případně se chránit před konkurujícími druhy (alelopatie). Listy, ve kterých probíhá základní proces přeměny anorganických látek na organické (fotosyntéza), přijímají svým povrchem (při asimilaci - za světla) především oxid uhličitý - CO2 (ale může to být v omezené míře i voda, kyslík a některé další látky), vylučují kyslík a vodní páry.

   V detailním pohledu slouží k výměně plynů (respiraci) průduchy umístěné na povrchu rostlin. Funkce průduchů a tím i výměna plynných látek (CO2, O2) je silně závislá na dostatečném přísunu vody z kořenového systému rostliny, resp. vlhkosti v blízkém okolí rostliny. V případě, že rostlina trpí nedostatkem vody, nemůže probíhat výměna plynů (průduchy se uzavírají), fotosyntéza se zastavuje a rostlina strádá. Nemůže také probíhat ochlazování přehřátých rostlin odpařováním vody. Důležitou roli zde hraje difuze (pohyb molekul), při které se molekuly (např. plynů) pohybují z míst s vysokou koncentrací do míst s koncentrací nízkou. Tento proces zajišťuje dostatečný přísun zejména CO2 - nejzákladnější živiny všech rostlin. Rychlost difuze plynů je dostatečně vysoká, aby povrch na vzduchu rostoucích rostlin (listů) byl i při vysoké intenzitě fotosyntézy dobře zásoben CO2 . Téměř vždy je zásobování rostliny podpořeno dodatečným prouděním (konvekcí) vyvolaným např. větrem nebo tepelným prouděním v blízkém okolí sluncem silně ozářené rostliny.

PŘÍJEM ŽIVIN
submerzními (ponořenými-pod hladinou vody rostoucími) rostlinami

 
   Probíhá odlišně od emerzních rostlin. Je zde zcela potlačena potřeba zásobování rostliny vodou přijatou kořenovým systémem. Rostlina je ponořena ve vodě, neztrácí ji tedy odpařováním povrchem listů. Příjem živin a vylučování metabolických produktů probíhá celým povrchem těla, hlavní roli zde hraje osmóza, difuze a selektivně propustné membrány, kterými rostlina získává z vodního roztoku živiny "výběrově".

   Kořeny tvoří především systém k uchycení rostliny do substrátu dna vodní nádrže, toku, u mnoha typicky submerzních rostlin je tvorba kořenů zcela potlačena nebo má pro rostlinu jen druhořadý význam. V přírodě se vyvinula celá řada přizpůsobení (adaptací) podle typu rostlin a podmínek, ve kterých dlouhodobě probíhal jejich vývoj. Mnoho druhů rostlin je "obojživelných", tzn. jsou schopny vytvářet jak suchozemskou formu (emerzní listy), tak i vodní ponořené listy (submerzní). Zde však platí, že rostlina vypěstovaná jako ponořená při rychlém přenesení na sucho uhyne (uschne), stejně jako rostlině vypěstované na suchu po zasazení do vody nejprve uhnijí emerzní listy neschopné se přizpůsobit odlišnému způsobu příjmu živin ve vodě. Současně se však rostlina pokouší vytvořit (má-li tuto vlastnost zakódovanou v genech) ponořené listy schopné pokračovat v růstu pod vodní hladinou. Rostliny, které tuto vlastnost od přírody nemají, nejsou schopny trvalého růstu ve vodě (akvária) a je zbytečné se o jejich "přizpůsobení" pokoušet. (Tvrzení některých obchodníků o několikadenním či dokonce několikahodinovém "úspěšném" přizpůsobení na suchu vypěstovaných rostlin ponořením do vody před prodejem je zjevná lež, jejímž cílem je oklamat zákazníka a samozřejmě získat jeho peníze.)

   Výrazná odlišnost je v uspořádání povrchu listů submerzních rostlin. Listům zcela chybí funkční průduchy typické pro listy emerzní, poněvadž výměna plynů s okolním prostředím probíhá difuzí ve vodním roztoku. Výměna plynů i příjem všech živin rozpuštěných ve vodě probíhá celým povrchem rostliny, ta potom ani v příjmu živin není závislá na kořenovém systému. To však neznamená, že rostliny se schopností kořenový systém vytvořit nevyužijí příležitosti odčerpávání živin ze substrátu dna (např. ve stojatých vodách s živinami bohatými sedimenty - usazeninami), jsou-li pro ně snadněji dostupné, než živiny rozpuštěné ve sloupci vody. I rostlina (podobně jako člověk) se snaží (v mezích svých fyziologických a morfologických vlastností) chovat "ekonomicky".

     Jako příklad může posloužit fotografie kořenového systému KOŘENOVÝ SYSTÉM ŠÍPATKOVCE
S POTLAČENOU FUNKCÍ PŘÍJMU ŽIVIN... bohatě olistěné rostliny (listy 30 až 40 cm) Echinodorus uruguayensis vypěstované v akváriu s rybami bez písečného dna, bez umělého přihnojování CO2 ani jinými minerálními hnojivy. Malé rostliny byly zasazeny do plastového kelímku s hrubým pískem, který po prokořenění tvořil především "zátěž" u dna, aby rostlina nevyplavala na hladinu. Kořeny postupem času kopírovaly tvar kelímku a spolu s kamínky se "nalisovaly" do tvaru krychle. Po oddělení plastového obalu zůstává kořenový bal téměř kompaktní. Je zjevný (na první pohled viditelný) nepoměr mezi velikostí rostliny a kořenového systému. Rostlina byla zcela odkázána na příjem živin z vody povrchem listů. Jestliže bychom stejnou rostlinu zasadili do dna pokrytého pískem s obsahem rozkládajícího se detritu, vytvořila by velmi bohatý kořenový systém (typický pro rostliny tohoto rodu). Je také velmi pravděpodobné, že za stejné období by vykázala mnohem vyšší přírůstky.

   Difuze látek rozpuštěných ve vodě
je odlišná od difuze ve vzduchu především mnohem nižší difuzní rychlostí.
Difuzní rychlost v kapalinách je zhruba o čtyři řády (tedy 10 000 x) nižší, než ve vzduchu (viz Plyny ve vodě). Ve vodním prostředí se stojatou vodou může být rychlost difuze (a odvozeně rychlost přísunu živin do částí rostlin s probíhající fotosyntézou) omezujícím (limitujícím) faktorem růstu rostlin. V nejbližším okolí submerzních listů se vytváří tzv. přechodová vrstva, kterou musí molekuly rozpuštěných živin projít, aby byly pro rostlinu dostupné a využitelné při fotosyntéze. Omezená difuzní rychlost se projevuje jako "odpor" kladený příjmu živin z okolí. Efektivní (účinná) tloušťka přechodové vrstvy je závislá na rychlosti proudění okolní vody a "drsnosti" či členitosti povrchu rostlin. Při vyšší rychlosti proudění je přechodová vrstva tenká, proudění vody v nejbližším okolí listů rostlin tedy podporuje jejich schopnost přijímat živiny ve vodě rozpuštěné. Ve stojaté vodě (bez přítomnosti pohybu vody - konvekce) se vytváří v blízkém okolí povrchu listů vrstva s hromadícími se produkty rostlinného metabolismu, zatímco úbytek oxidu uhličitého v této vrstvě omezuje intenzitu fotosyntézy - stává se jejím tzv. limitujícím faktorem. Tloušťka přechodové vrstvy (do 0,1 mm) omezuje nejen příjem živin, ale také vylučování kyslíku (viz známé kyslíkové bublinky, kdy je kyslík z přesyceného roztoku v nejbližším okolí povrchu rostlin vylučován v plynné formě - pokud se ovšem nejedná o kyslík unikající z mechanicky poškozeného vzdušného systému listu). Omezeno je také vylučování ostatních látek rostlinou, včetně produktů rozkladu.

   Přechodová vrstva (plynná) vzniká analogicky i u emerzních rostlin s listy nad hladinou, avšak její vliv je vzhledem k vysoké difuzní rychlosti plynů malý. Zásobování CO2 je navíc podporováno všudypřítomným pohybem vzduchu.

OXID UHLIČITÝ - CO2
základní živina rostlin

 
   Základním stavebním prvkem všech živých organismů na Zemi je uhlík. Vodní rostliny se submerzními listy jej mohou získat vázaný jako ve vodě volně rozpuštěný plyn CO2 , resp. z (velmi slabé) kyseliny uhličité H2CO3 z vodního roztoku. Teprve při jejich akutním nedostatku (stav nouze) jej vodní rostliny dokáží "oddělit" z rozpustných hydrogenuhličitanů (hydrouhličitanů, kyselých uhličitanů) vápníku, v nepatrném podílu i hořčíku. Vedlejším produktem procesu, který je také nazýván biogenní odvápnění vody, je vysrážení nerozpustného uhličitanu vápenatého CaCO3 na listové ploše (byl-li ovšem ve vodě rozpuštěn). Drsný bělavý povlak vzniká především na částech listů s nejvyšší intenzitou dopadajícího světelného záření a tím i intenzitou fotosyntézy. Je lhostejné, zda se jedná o svrchní či spodní část listové plochy, vždy je to plocha nejvíce ozářená světlem. (V česky psaných "akvaristických" textech lze najít i tvrzení, že se uhličitany vysrážejí na spodní straně listu - viz Rataj ml. v AT č. 5-2000, str.28.) U některých rostlin (Echinodorus) je vrstva uhličitanů pevně přilnutá k povrchu, u jiných (Potamogeton) ji lze částečně od povrchu listů oddělit. Tento jev je vždy neomylným indikátorem nedostatku volného CO2 ve vodě v době intenzivní asimilace (fotosyntézy) rostlin.
Viz koloběh uhlíku. V přírodních jezerech také dochází k biogennímu odvápnění vody zejména mikroskopickými řasami. V letním prudkém ozáření dochází k vyčerpání volného CO2 z vody během dne, vysrážený uhličitan vápenatý přechází při sezonním masovém úhynu řas do usazenin (sedimentů) na dně nádrže.

Jak zajistit dostatečný přísun oxidu uhličitého - CO2 ?

Existují dvě hlavní cesty vedoucí
k zajištění dostatečného množství oxidu uhličitého v akváriu.
Tou první je...

Přirozené hnojení rostlin

 
   Vychází ze skutečnosti, že zdrojem CO2 jsou prakticky všechny heterotrofní (organickou hmotou se živící) organismy, tedy všichni živočichové vysazení do akvária a všechny mikroorganismy rozkládající jejich exkrety a zbytky potravy. Jejich množství a četnost krmení by měly být přiměřené intenzitě růstu i hustotě osázení rostlin. Vzhledem k nedostupnosti (pro řadové akvaristy) spolehlivé metody k měření volného CO2 (rozpuštěného ve vodě) je nutno postupovat "zkusmo", zkušenějším akvaristům odhad správného množství ryb obvykle nečiní potíže (chovatelé mají spíše tendenci přípustné množství ryb v akváriu překračovat).
   Metoda vychází z přírodních principů koloběhu látek ve vodním prostředí. Kromě levného vytvoření dostatku CO2 má výhodu i v bohatém zásobení rostlin všemi ostatními makrobiogenními živinami včetně mikrobiogenních. Naopak po určitém čase bez čištění akvária a částečné výměny vody hrozí jeho "přehnojení". To se může projevit podobně jako v přírodních eutrofizovaných vodách (eutrofní - na živiny bohaté, oligotrofní - chudé) - rozvojem mikroskopických řas ve vodě (pokud je akvárium intenzivně osvětleno). Z fyziologie rostlin je známo, že živiny (přijímané rostlinami) po dosažení určité mezní hranice koncentrace ve vodě začínají jejich růst omezovat a působí jako látky toxické. Jsou samozřejmě toxické i pro ryby (jejich citlivost je různá). Odhad, kdy už je nutné akvárium (po založení) začít pravidelně čistit a v jaké míře, je jednou z nejdůležitějších schopností akvaristy v oboru okrasných rostlinových akvárií.

   Pro čistě pěstitelské účely by bylo možné využít i přidávání malých množství sacharidů do vody s rostoucími submerzními rostlinami (např. dostupný a levný škrob). Jeho mikrobiální rozklad (nutno zajistit dostatečný přístup vzduchu, aby bylo udrženo aerobní prostředí) pak produkuje dostatek volného CO2 potřebného pro dobrý růst rostlin. Výhodou je také skutečnost, že sacharidy nezatěžují vodu nadbytkem odpadního fosforu, dusíku a dalších prvků, které jsou obsaženy v krmivech ryb. Nevýhodou pak zůstává zákal vody způsobený množením bakterií a prvoků. Jedná se o metodu jednoduchou, známou, ale málo propagovanou a používanou. Jistě by stála za testování v akvarijních podmínkách se zaměřením na optimalizaci dávkování.

   Využívání přírodních pochodů při rozkladu detritu přináší výhody i v zásobování rostlin stopovými (mikrobiogenními) prvky. Rostliny je dokáží přijímat ve formě organických sloučenin vznikajících při rozkladných procesech, takže zcela odpadá starost s jejich sledováním a doplňováním do vody akvária, stejně jako je tomu u makrobiogenních živin. Jediným úskalím je potřeba určité praxe (chybějící zejména začínajícím akvaristům), aby koncentrace živin - "odpadních produktů" dosáhla dostatečné (resp. optimální) úrovně. Úroveň koncentrace může při zanedbání čištění akvária (odkalování s pravidelnou částečnou výměnou vody) dosáhnout toxické hladiny jak pro ryby, tak i pro rostliny, jejichž růst se zpomalí, někdy až zastaví.

Umělé přihnojování rostlin

 
   Druhý postup (propracovaný v zahraničí - předpokladem je dobré technické zázemí) - a také dosti drahý - je dosycování vody v akváriu (má smysl jen v hustě osázeném akváriu s intenzívně rostoucími rostlinami) plynným CO. Kromě jeho primitivní výroby pomocí zkvašování sacharidů (anaerobní proces !) - návodem je kvasný proces používaný při výrobě alkoholických nápojů - lze použít průmyslově vyráběný CO2 dodávaný v tlakových přenosných zásobnících. Problémem je dosti vysoká cena a obtížná dostupnost všech komponentů na našem trhu. Důkazem, že metoda je zajímavá i pro některé české nadšence, může být jejich aktivita a vynalézavost prezentovaná na diskusních stránkách, případně na specializovaných osobních www stránkách. V akváriích bez ryb je však třeba postupem času přihnojovat minerálními hnojivy s obsahem makrobiogenních i mikrobiogenních živin. Hnojiva mohou být přidávána do dna (v tekutém i pomalurozpustném pevném stavu) nebo do vody v přiměřených dávkách. Pro běžného uživatele je však obtížné zjistit, která složka výživy rostlinám chybí (nebo naopak silně přebývá) bez detailního rozboru vody. Není mi známo, že by na našem trhu byl běžně (za rozumné ceny) dostupný systém pro hnojení vodních rostlin včetně kvalitně zpracované metodiky vhodné pro laiky bez laboratorních testů a podrobných znalostí problematiky. Lze však očekávat, že se v blízké budoucnosti nabídka firem zlepší. Přesto považuji pro laiky za vhodnější spoléhat (alespoň v začátcích) na "klasickou" metodu hnojení "rybami", na experimenty s dodatečným přihnojováním (pokud vůbec bude třeba) přejít až po zvládnutí základní teorie i akvaristické praxe. Podle mých zkušeností je většina chyb "mladých akvaristů" v nepochopení základních přírodních principů a hrubých chybách plynoucích z jejich neznalosti. Rady tohoto typu se však v různých reklamních letácích nevyskytují.

Podrobnější informace o metodách rozpouštění a umělé dodávky CO2 do akvária
najdete v textu Oxid uhličitý - CO2... včetně popisu nebezpečí, která tento postup může přinést.

POHYB VODY
a význam přechodové (mezní) vrstvy v nebližším okolí rostlin

 
    Jak jsem se již zmínil dříve, tloušťka tzv. přechodové vrstvy v nejtěsnější blízkosti povrchu rostlinného těla hraje rozhodující úlohu ve schopnosti rostlin odčerpávat živiny z vody, a to všech rozpuštěných živin, nejenom CO2. Můžeme vycházet z představy, že i v proudící vodě je na povrchu rostliny malá vrstva vody, která je zcela nepohyblivá. Tato vrstva vody je nazývána mezní. Čím více se vzdalujeme od povrchu rostliny kolmým směrem, tím více jsou molekuly vody a živiny v roztoku obsažené unášeny prouděním a dochází k jejich rychlé výměně. V proudící vodě má difuze (tepelný pohyb molekul) v přenosu živin zcela zanedbatelnou roli (rychlost pohybu molekul prouděním - konvekcí je o mnoho řádů vyšší, než difuzní rychlost).
   V nejtěsnějším okolí rostliny (tloušťka vrstvy řádově v setinách milimetru do zhruba jedné desetiny mm), kde je konvekční pohyb vody téměř nulový (proudění vody téměř zastaveno), má zcela převažující podíl na zásobování rostlin živinami difuzní pohyb molekul. V této mezní - nepohyblivé vrstvičce vody jako celku již ovlivňuje rychlost difuze pouze teplota a rozdíl koncentrací živin na povrchu listu a v proudící vodě na okraji mezní vrstvy. Tloušťka této vrstvy je však silně závislá na rychlosti proudění vody v rostlinném porostu, také na členitosti mikroskopického povrchu rostliny a celkové velikosti a tvaru listů rostliny.

    Ze znalosti uvedeného mechanismu přenosu živin z vodního prostředí do těla rostlin je možno odvodit některá základní pravidla, pomocí nichž můžeme ovlivnit příjem živin především v době intenzívní asimilace (fotosyntézy) rostlin v akváriu.

Optimalizace příjmu živin prouděním vody v akváriu

 
    Především je to proudění vody v akváriu, které umožňuje vyšší příjem živin rostlinami při intenzívním osvětlení. Nemělo by samozřejmě přesáhnout rozumnou mez, kdy rostliny jsou již zcela zmítány turbulencí vody a nejsou schopny zaujmout optimální postavení vůči světelnému záření. Podotýkám, že toto proudění má význam pro rostliny především při intenzivním osvětlení. V nočních hodinách (světlo vypnuto) však může mít význam i při vytápění nádrže kvůli zajištění rovnoměrné teploty v celém objemu akvária. Pohyb vody na hladině (nebo také vzduchování) v nočních hodinách zajišťuje dostatečný přísun kyslíku pro živočichy v akváriu.
Tvrzení obsažená v některých (obchodně zaměřených) textech, že proudění či provzdušňování vody či dokonce kyslík škodí akvarijním (vodním) rostlinám, považuji za naprosto nepodložená.
(Je o nich psáno v jiných částech těchto stránek).

Zvýšená koncentrace oxidu uhličitého ve vodě

 
    Zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého je možno zčásti "nahradit" proudění vody a zvýšit tak rychlost dodávky CO2 rostlinám. Ne však zcela vyloučit - na to je vliv vyšší koncentrace CO2 (i mnohonásobně vyšší) nedostačující. Dodávka je blokována nízkou rychlostí přenosu živin difuzí na větší, než mikroskopické vzdálenosti. Naopak je možno říci, že vyšší rychlostí proudění vody můžeme částečně kompenzovat nižší koncentraci živin, zejména CO2 ve vodě. Přírodní biotopy většiny rostlin, které jsou pěstovány v akváriích, jsou na živiny velmi chudé, rostliny jsou těmto podmínkám přizpůsobené. Zvláště zajímavým příkladem jsou kalatky Aponogeton madagascariensis, jimž na rozvinutých listech (jako přizpůsobení na živiny chudým tekoucím vodám při nadbytku slunečního záření) "zbyla" pouze mřížkovitá žilnatina.

    Důležité je také připomenout zájemcům o dodatečné přidávání CO2 do vody akvária, že nemá žádný smysl přihnojovat touto živinou v době, kdy je osvětlení nad akváriem vypnuto a asimilace (fotosyntéza) neprobíhá. Přesycování vody v akváriu naopak může v nočních hodinách ryby zadusit (nedostatek kyslíku) a současně otrávit (nadbytkem oxidu uhličitého). Pokud je používána automatika pro přidávání plynu, měla by být jeho dodávka přerušena nejpozději při vypnutí osvětlení, raději však o hodinu či dvě dříve.

Železo, jeho forma a množství v akváriu

 
    Železo je důležitým stopovým prvkem ovlivňujícím růst rostlin. V akváriu dobře zásobeném rozkládajícím se detritem s jeho nedostatkem obvykle nebývají problémy. Vyrábí se řada komerčních přípravků, které mají v návodu zdůrazněnu důležitost pravidelného přidávání chelátů železa do akvária.
    Domnívám se, že špatný růst a žloutnutí listů ponořených vodních (akvarijních) rostlin není přímým důsledkem nedostatku železa, ale celkově špatných růstových podmínek (počínaje nízkým přísunem základních živin). Ve starší akvaristické literatuře se můžeme dočíst, že bylo dosaženo pěstitelského úspěchu (?) přidáváním kousků železa do akvária či hřebíků do písku apod.
    Jiní autoři zase (oprávněně) upozorňují na nedostupnost trojmocného (-vazného) Fe3+ pro rostliny a v kyslíkem zásobené vodě snadno oxidující (rostlinám ale dostupnou) formu Fe2+, která je "stabilnější" ve vazbě na cheláty. Považují přidávání hřebíků či jiných částí ze železa do akvária za neúčinné.
    Z pohledu anorganické chemie je taková úvaha možná správná. V přírodních vodách se však rozpuštěné železo Fe vyskytuje vázané převážně v přírodních organických chelátech (např. fulvokyselinách) vytvářených ve složitých biochemických reakcích, probíhajících i v písku akvária dostatečně obohaceném detritem. Z tohoto pohledu pak přidávání kousků železa či hřebíků do dna může být účinné. Sám jsem však tuto metodu nikdy nezkoušel.

    O schopnosti určitých druhů bakterií (bio)chemicky narušovat až do havarijního stavu ocelové potrubí či jiná díla z oceli zakopaná do země ("bakteriální koroze") byla zpracována a publikována řada vědeckých prací. Rostliny navíc také dokáží svým kořenovým systémem vylučovat do blízkého okolí organické látky (např. cheláty kyseliny citronové), které jsou schopny vázat ionty železa do formy rostlinám snadno dostupné. Zde také může být jedna z možných příčin, proč "půdní filtry" (bezmyšlenkovitě použité v rostlinovém akváriu) při rychlejším průtoku vody substrátem záporně ovlivňují růst vodních (kořenujících) rostlin.

    Kdysi jsem experimentoval s roztokem chelatonu doplněným FeSO4 , jehož přidávání do akvária se žloutnoucími rostlinami skutečně vedlo k rychlému návratu zelené barvy do listů rostlin. (Je možné, že by stačil i samotný FeSO4) Rostliny však stejně po dlouhé stagnaci nakonec uhynuly. Příčina špatného růstu tehdy byla v nedostatku základních živin (v akváriu bez ryb). Rostliny sice po dodávce chelátové formy železa změnily barvu, byl to však jediný efekt, který se dostavil (ikdyž překvapivě rychle).

    Problematika dostatečného přísunu jednotlivých mikro-živin (stopových prvků) je zajímavá a jistě nám budoucnost přinese řadu nových poznatků. Experimentování s dodávkou železa (v rozumné míře) našemu akváriu pravděpodobně nemůže bezprostředně uškodit. Autorka knihy [1] ale zjistila ve spolupráci s akvaristy, že nadměrné přidávání preparátů obsahujících železo vede ve velkém množství případů ke zvýšenému výskytu tzv. černé štětičkové řasy (!). Pouhé přerušení dodávek železnatých hnojiv do akvárií způsobilo (po poklesu jeho koncentrace ve vodě) zastavení růstu této obávané ruduchy a postupně i její vymizení z akvárií.
I toto je zřejmě důsledek různých reklamních kampaní a módních přístupů vedoucích ke zbytečnému používání různých preparátů, jež mají (alespoň podle tvrzení výrobce) podpořit růst akvarijních rostlin...

Vliv obsahu vápenatých solí

 
   Považuji za pravděpodobné, že zejména vysoké koncentrace vápenatých solí v našich vodovodních vodách (což je z hlediska kvality pitné vody vlastnost žádaná) mají nežádoucí vliv na růst tropických druhů rostlin, v jejichž životním prostředí se vápník vyskytuje v malých množstvích. Považuji proto za důležité věnovat této otázce pozornost a zajistit si zdroj (uměle vyrobené nebo i přírodní) vody s nízkým obsahem solí (např. dešťová voda, příp. směs s vodovodní). Řada rostlinných druhů vyšší obsah vápenatých iontů snáší dobře a i zde je možno hledat příčinu, proč některé druhy rostou a jiné ne.
   Analogií u suchozemských rostlin jsou tzv. "vápnostřezné" rostliny (opak od "vápnomilných").

Otázka pro zamyšlení

 
   Intenzita fotosyntézy u rostlin je nepochybně podporována vysokou úrovní osvětlení při současně zvýšené dodávce živin, v první řadě CO2. Musím však položit i poněkud "kacířskou" otázku:

   Je nutné plýtvat energií a prostředky na provoz akvária jen proto, abychom dosáhli horní fyziologické meze intenzity růstu rostlin v akváriu?

   Dokázal bych pochopit, kdyby podobné aktivity sledovali profesionální pěstitelé s cílem optimalizovat ekonomické efekty svých pěstíren. Ti však, s ohledem na vysoké náklady těchto metod, raději pěstují emerzní rostliny. Proč tedy v akváriu vynakládat prostředky na velmi rychlý růst ("bujení"), když potom rostliny skončí v odpadkovém koši? Nebylo by vhodnější věnovat se pěstování vzácnějších druhů, které jsou pro akvária velmi atraktivní a přitom nedostupné na trhu ? Jaká je vlastně motivace "hnát" růst až na nejvyšší možnou hranici za cenu nemalých finančních nákladů i času potřebného k pravidelné údržbě?
Žeby pocit "vítězství" a ovládnutí přírodních zákonů?  Je to módní vlna? Podlehli akvaristé lákavé reklamě? Je to rozmar pro majetnější zájemce?

Osobní postoj autora

 
   Jediným důvodem, proč na této stránce nepopisuji podrobné technické detaily sycení CO2 je skutečnost, že jsem (vycházím z vlastních dlouhodobých zkušeností) zatím problém s nedostatkem CO2 v akváriích obvykle neměl - vždy jsem dokázal vytvořit jeho dostatečný přísun přirozenou cestou.
Navíc nejsem zastáncem provozování různých technických "monster", jejichž používání má snad oprávnění ve velkopěstírenských (a chovatelských) provozech schopných si zajistit také přesná měření, bez kterých jsou výsledky často spíše dílem náhody. V žádném případě však nechci tvrdit, že dosycování vody plynným CO2 nemůže mít kladný vliv na růst rostlin v akváriu, pokud je nízký obsah tohoto plynu skutečným limitujícím (omezujícím) faktorem jejich růstu. I z provedených a publikovaných vědeckých pokusů vyplývá, že intenzitu fotosyntézy rostlin je možno zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého (do jisté míry) zvýšit. Je však třeba brát v úvahu, že pro vědce je samozřejmostí dodržení dalších podmínek optimalizujících růst rostlin, o nichž laická akvaristická veřejnost (obchodníky nevyjímaje) mnohdy nemá ani tušení. Smysl má především u velmi hustě osázených, intenzívně osvětlených (a v optimálních podmínkách se nacházejících) nádržích specialistů zaměřených na tzv. "holandská akvária" (fandové Takashi Amana mi snad odpustí...). Ti jsou však v českých zemích (i na Slovensku) "na vymření". Někdy mám spíš dojem, že sycení akvárií oxidem uhličitým se stává novým "obchodnickým zaklínadlem" ve snaze odpoutat pozornost zákazníků od skutečnosti, že mnohé v obchodech nabízené rostliny se do akvarijních podmínek vůbec nehodí. Totéž platí o některých nabízených "hnojivech" a různých "podpůrných" prostředcích.

   Nerad bych tímto konstatováním poškodil ty akvaristy (případně i firmy), jejichž cíle jsou poctivé a směřují k rozšiřování možností pěstovat akvarijní rostliny v bytových akváriích. Předpokládám, že v budoucích letech se dostanu i k prověřování a testování těchto metod a výrobků, zda jejich přínos skutečně odpovídá reklamním sloganům jejich výrobců. Zde však (jakož i na jiných místech) musím opakovaně uvést, že kvalitní testování a srovnávání je velmi náročné jak na znalosti principů a metod, tak i na vybavení prostor, ve kterých jsou testy prováděny. Je totiž velmi obtížné vyloučit všechny faktory, které mohou (skrytě) ovlivňovat růst rostlin. Reprodukovatelnost výsledků pak bývá spíše problematická.
   Jisté je - a důkazem jsou například dokonalé výsledky výpěstků z tkáňových kultur "in vitro" i u rostlin, jakými jsou např. kalatky (Aponogeton) pocházející z Madagaskaru (A. madagascariensis, A. ulvaceus, A. boivinianus a další) - že i metody umělého přihnojování mají u nás budoucnost, pokud jejich aplikace bude založená na vědecky propracovaných metodách a ne na způsobech hraničících s šarlatánstvím, o jehož příkladech jsem se už na těchto stránkách zmínil.

   Odvrácenou stranou problému (zvláště pro začínající akvaristy) je obtížná dostupnost druhů, které velkopěstírny nenabízejí (nedají se pěstovat na suchu), zato jsou velmi dobře přizpůsobené podmínkám růstu ve vodě, které odpovídají poměrům v našich akváriích. Tyto druhy se spokojí s běžnou úrovní obsahu CO2 ve vodě, přihnojování by mělo smysl jen v intenzívně rostoucích vodních kulturách. Neznám provoz, ve kterém by se majitelé seriózně zabývali pěstováním (akvarijních) rostlin ve vodě v rozsahu, který by zavedení takové technologie "uživil". Tím spíše mne udivuje, že někteří majitelé pěstíren, kde rostliny ve vodě (ponořené - submerzní) pěstovány nejsou (někdy jen přechovávány z asijských dodávek) sebevědomě vystupují jako "znalci" akvaristiky, s doporučeními, nad nimiž často zůstává rozum stát.

   Domnívám se, že propagováním zvýšených dávek CO2 pro akvária je obcházen základní nedostatek v nabízené sortimentní skladbě akvarijních rostlin, který by však měl být řešen jako první. Prodej druhů, které nejsou typicky submerzní, které navíc obtížně snášejí vysoký obsah solí (zvláště vápenatých) obsažených v našich vodovodních vodách, je slepou uličkou rostlinářské akvaristiky, přestože producentům i obchodníkům opakovaný prodej těchto rostlin přináší značný profit. Pro laika věci neznalého se jedná o předem (zištnými motivacemi) naprogramovanou cestu k neúspěchu.

Vladimír Pelikán

 

AKVÁRIUM - VLADIMÍR  PELIKÁN - AKVÁRIUM

Okrasné pokojové akvárium nedlouho po založení.
Rostliny rostou i bez přídavků umělých hnojiv.

OKRASNÉ AKVÁRIUM
S MINIMÁLNÍM TECHNICKÝM VYBAVENÍM

Foto: © 2000  Vladimír Pelikán

 

AKVÁRIUM  PELIKÁN  -  ZPĚT  NA  TITULNÍ  STRANU